Návrat Hrdiny 2. dílPomalu se mi začalo vracet vědomí. Hlava mě třeštila jako nikdy předtím a já si snažil vybavit co se vlastně vůbec stalo. Ležel jsem spoutaný ocelovými řetězy v malé dřevěné kleci. Neměl jsem zdání, kde se vlastně nacházím a jak sem se sem dostal. Rozhlédl jsem se kolem. Nevěřil jsem svým očím. Všude okolo mě byli orkové. Pravděpodobně se jim podařilo zničit naši loď a mě zajali a přivezli sem do svého tábora. Ale nechápal jsem proč. Proč mě nechali naživu? Hlavou mi bleskla myšlenka, co se stalo s ostatními, jestli je také zajali nebo zabili rovnou na místě. Doufal jsem, že jsou také naživu, ale nikoho jsem okolo neviděl. Orkský tábor byl obehnán vysokou palisádou, které vévodily dvě strážní věže. Uprostřed tábora stál do výšin čnící totem posetý lidskými a zvířecími lebkami a pomalovaný rudými válečnými znaky. Táborem se rozléhal řev orčích velitelů a hromobití orkských bubnů. Něco se chystalo. Vtom ke mně přišli dva elitní orčí válečníci. Z jejich očí čišela nenávist a touha mě rozsekat na kousíčky, ale z jejich chování sem usoudil, že zřejmě nemají přikázáno mě zabít. První ork otevřel klícku a druhý mě popadl za rameno a vytáhl ven. Popadli mě oba každý za jednu ruku a kamsi mě vlekli. V jejich sevření jsem si připadal jako kousek papíru. Stačil by jeden prudší pohyb a zlomili by mi obě ruce. „Vlečou mě na popraviště, je se mnou konec“ pomyslel jsem si. Co jiného by taky se mnou mohli udělat. Orkové mě dovlekli až k jakési dřevěné kruhové stavbě obehnané ostnatou palisádou. Ze stanu, který stál poblíž, vyšel statný ork navlečený v majestátní zbroji pomalované válečnými barvami. Zřejmě nějaký jejich důstojník. Něco zamumlal k těm dvěma a pak se otočil ke mně. Nikdy jsem se necítil tak bezmocně a zároveň udiveně jako v tuhle chvíli. Nepůsobil na mě dojmem tupého hromotluka jako ostatní orkové, ale spíše dojmem rozvážného a schopného velitele, který nepřemýšlí jen svou zbraní a silou. Chvíli si mě prohlížel a pak dal pokyn těm dvěma mamelukům, ti mě zvedli a nesli mě dovnitř. Vnesli mě dovnitř jakési arény, na ochozech byly postavená sedadla pro obecenstvo a uprostřed kruhový prostor vyplněný pískem a kamením. Konečně mi došlo, co se mnou zamýšlejí. Chtějí se trochu pobavit než mě zabijí. Jeden z orků, kteří mě přivlekli, ukázal prstem na dřevěnou polici, kde ležela nějaká stará zbroj a široký meč. Navlékl jsem na sebe zbroj, již notně poničenou od různých zbraní. Na některých místech dokonce chyběly pláty, kde jsem byl tím pádem velmi snadno zranitelný. Naposledy jsem zkontroloval, jestli mi zbroj sedí a vykročil jsem do arény. Přitom jsem se neustále otáčel a hledal nějakou možnost jak utéci. Na ochozu arény byli rozmístěni orkové s velkými kušemi, asi proto kdyby náhodou nějaký zajatec odmítal bojovat nebo se pokusil o útěk. Hlediště bylo již plné orků toužících po krvavé zábavě. Jejich ryk a hašteření najednou přehlušilo dunění bubnů. V hledišti se zvedl ohlušující řev. Z protější brány vkročil do arény můj protivník. Zřejmě také nějaký zajatec, ale zřejmě to nebyl nikdo z členů naší posádky. Byl navlečen do kroužkové zbroje a v rukou třímal meč a sekeru. Obličej mu zakrývala masivní ocelová přilba, která ponechávala odkryté jen jeho oči. Bubnování přidávalo na tempu a můj oponent se ke mně pomalu přibližoval. Sledoval jsem každý jeho pohyb, abych odhadl, jak schopný je bojovník a kolik síly se v něm asi skrývá. Vypadal trochu zoufale, ale přesto na něm bylo vidět odhodlání porazit mě a zachránit si tak svůj krk. Stále si přibližoval. Vtom bubny ustaly. Vyrazil. Prudce na mě zaútočil oběma zbraněmi a já jen tak tak stačil uhnout. Zřejmě byl překvapen mou mrštností ale rychle se vzpamatoval a zaútočil znovu. Tentokrát se mi nepodařilo se zcela ráně vyhnout a na rameni mi zůstala hluboká krvavá rána. Snažil jsem se potlačit bolest a nepřestávat se soustředit. Prozatím sem ho nechával pořád útočit, ale teď přišla ta chvíle změnit taktiku. Naznačil jsem úder shora aby byl zaneprázdněn blokováním úderu a rychlým přískokem jsem se dostal přímo před něj. Podrazil jsem mu nohy, při pádu upustil sekeru na zem, nohou jsem mu přišlápl ruku s mečem aby nemohl zaútočit, a sám mu přiložil svůj meč k hrdlu. Orkové byli nadšením bez sebe a jen čekali na to, až tomu nebožákovi proříznu hrdlo. Neměl jsem na výběr, buď on, nebo já. Nechtěl jsem riskovat že mi přistane pár šipek z orčích kuší v zádech a tak jsem rychle bodl, aby to už bylo za mnou. Celé obecenstvo se zvedlo a začalo hlasitě skandovat. Zřejmě těm krvežíznivcům tahle „zábava“ přinášela uspokojení. Pro mě to vůbec zábava nebyla , natož aby mi přinášela nějaké uspokojení. Sedl jsem si na horký písek, abych načerpal trochu sil a odpočinul si. Pro mrtvolu přišli dva orkové a odtáhli ji kamsi pryč. Ani jsem si nestačil oddychnout a opět začaly dunět bubny. Branka se opět otevřela a přímo proti mně stál můj následující soupeř. To, co jsem v následujících vteřinách spatřil, mě téměř připravilo o veškerou sílu a vůli bojovat. Proti mně stál Lee, také notně vyděšený a zoufalý z toho, jakého protivníka dostal. Měl na sobě svou žoldáckou zbroj, která mu už ale ani zdaleka neposkytovala takovou ochranu jako dřív, protože byla těžce poničená zřejmě od orčích seker. V jedné ruce držel dlouhý meč a ve druhé dřevěný pobitý štít. Z jeho výrazu bylo vidět, že nechce se mnou bojovat ale i že nemá jinou možnost. Chápal jsem ho, já sem byl v úplně stejné situaci. Bubnování opět začínalo zrychlovat a Lee vykročil proti mně s mečem připraveným k úderu. Tohle byl jeden z mých nejhorších okamžiků v mém životě, ani před Nemrtvým Drakem v Síních Irdorathu jsem necítil takovou bezmoc a zároveň strach jako teď. Vědel jsem, že Lee je vynikající bojovník a že vůbec nebude lehké ho porazit. Natož sebrat odvahu a vůli k tomu, abych ho zabil. Nechtěl jsem to dál protahovat, protože už tak každá promarněná vteřina urychlovala mojí porážku. Vyrazil jsem tedy proti němu. Možná ho trochu zaskočilo, že jsem sebral odvahu vykročit mu vstříc, ale on si sebou byl jistý, věděl, že nade mnou může zvítězit. Bubny utichly. Naše meče se za ohlušujícího břinkotu střetly. Zaútočil jsem jako první, ale on až překvapivě snadno můj úder vykryl a rychle provedl protiútok, jehož výsledkem byla sice ne moc hluboká, ale o to víc bolestivá rána na prsou, přesně v místě, kde mi chyběl ocelový plát. Trochu jsem znejistil a Lee toho ihned využil, zaútočil znovu, s neuvěřitelnou rychlostí a přesností. To už jsem měl ale svou zbraň připravenou a jeho úder jsem sice s obtížemi vykryl, ale naštěstí mě znovu nezasáhl. Musel jsem změnit taktiku. Prudce jsem se rozeběhl s napřaženým mečem přímo na něj. Rána se zčásti svezla po Leeově štítu, ale přece jen ho zasáhla do ramene. Lee v sobě potlačil bolestný výkřik a bleskurychle udeřil znovu. Ráně jsem uhnul, ale pak znenadání nabral do ruky hrst rozpáleného písku a vrhl mi ji do očí. Využil toho, že jsem byl nakrátko neschopen se bránit a prudkým nárazem mě srazil k zemi, meč připravený k finálnímu bodnutí. Když jsem si protřel oči, spatřil jsem ho, jak nade mnou stojí rozkročený, s napřaženým mečem. V očích měl lítost, zoufalost a také strach. Dlouho váhal. Orkové začínali být neklidní. Začali rozzlobeně řvát, asi se jim nelíbilo, že mě Lee nechce zabít. Orčí střelci již byli připraveni k výstřelu. Lee věděl, co by se stalo, kdyby mě nezabil. Orčí komandér tak pokyn k palbě. K mému udivení Lee nepadl mrtev k zemi se šipkami v zádech. Všechen řev ustal. Bylo naprosté ticho, které bylo záhy narušeno smrtelnými výkřiky orčích střelců. Ohlédl jsem se, abych viděl co se stalo. Orčí střelci se svíjeli ve smrtelné agónii, jakoby je něco zabíjelo zevnitř. Jejich kůže postupně černala, až z nich zbyla jen podivná páchnoucí černá hmota, která leptala půdu pod sebou. Všichni orkové v hledišti byli ztuhlí strachem. U brány, ze které jsem vyšel já, stála vysoká postava zahalená v černém plášti posetém rudými runami. Tvář ji zakrývala černá kápě. Postava se dala do pohybu. Pomalu a rozvážně kráčela arénou, do cesty ji však vstoupili čtyři elitní orkové s tasenými sekerami. Postava jen před sebou mávla rukou, a orkové sami od sebe vzpláli jako živoucí pochodně. Řvali a řičeli, snažili se rychle uhasit ale marně. Zachvíli po nich zbyly jen jejich sekery a hromádka popela. Tajemná postava přistoupila až ke mně. Z pod pláště se ji linul jakýsi temný dým, temná aura, která děsila všechny bytosti okolo. Vtom postava vztáhla ruce k nebesům a z nich vyšlehlo světlo přímo na mě a na Leea. V momentě jsme byli z orčího tábora pryč.

Přidat komentář
Zobrazit komentáře (12)

Autor: MaTeS
Vloženo: 25.07.2006
Přečteno: 2536 x