Tajemství démonů: Strašlivé odhalení...Když tu se náhle z dálky ozvaly zvony a gongy ohlašující alarm. „Co se to děje?!? “ Vyšel jsem opět na balkón a v tom jsem to uviděl. Po svahu se k nám řítil posel, příslušník královských vojsk, a za ním se hnalo snad deset jezdců. Měly na sobě uniformy stráží, ale v obličeji jsem ani jednoho nepoznával. Začal jsem tušit, že se stalo něco špatného. „Jeho nechejte vjet za naše obranné linie. Ty za ním, jezdce za ním buď zažeňte a kdyby kladli odpor, zabijte je!“ zahřměl jsem na vojáky před pevností a u obranných linií, které tam byly vybudované proti nenadálým výpadům pár orků. Posel se na svém hnědákovi doslova řítil k mostu, který už byl hlídán mými lidmi. Když jeho pronásledovatelé uviděli vojáky, jak na ně míří kušemi a za nimi se pomalu chystá jízda, zřejmě pochopili, že nemají ani tu nejmenší šanci, obrátili koně a mířili zpět tam, odkud přišli. Znavený voják slezl ze svého koně a okamžitě se mnou chtěl mluvit. „Pusťte ho ke mně!“ Když ho přivedli do mého sálu, nařídil jsem, aby všichni odešli a nechali nás o samotě. Teď, když jsem si ho mohl prohlédnout zblízka, jen těžko jsem si domýšlel, co se asi událo v místě, odkud přijel. Zbroj měl na několika místech zprohýbanou od nepřesných ran mečů a válečných seker. Na několika místech jeho pláště byly vidět díry po šípech. Byl celý zkrvavený, ale naštěstí živý. „Vězňové se vzbouřili! Všichni vojáci jsou mrtví! Jsme v pasti! Je s námi…“ „Uklidni se! Tady jsi v bezpečí. Tak, a teď, odkud přijíždíš a proč tě pronásledovali ti lidé? Stráže to nebyly. Kdo to tedy byl?“ Nechal jsem ho,ať se uklidní a poté začal v klidu vyprávět. „Když se na nebi rozpoutala ta divná bouře, všichni vojáci se vyhrnuli ven nebo před „tábor“ a byli jako omámení. Právě této naší neopatrnosti využili vězni a převzali kontrolu nad táborem. Snažili jsme se udržet, bránili jsme se, ale oni byli chytřejší, zabarikádovali se v hradu, vzali si naše zbraně a přemohli nás. Téměř všichni jsou mrtví! Nikoho neušetřili! A bojím se, že ani tady nejsme v bezpečí. Jestliže se spojí a budou mít k dispozici veškeré vybavení naší základny, ani tato pevnost se dlouho neudrží!“ Z jeho vyprávění mi šel mráz po zádech. Nemohl jsem uvěřit, že se něco takového mohlo stát. Pověděl jsem mu, kam až tajemná bariéra sahá. Když to slyšel, zhrozil se. Přikázal jsem služebnictvu, aby dostal vše, co bude chtít a ranhojiči jsem řekl, že ho má dát do pořádku. „Každý muž se nám bude teď hodit! Musíme se připravit na možný útok vězňů a počítám, že ani orkové na sebe nenechají dlouho čekat.“ V pevnosti byl vyhlášen stav nejvyššího ohrožení. Na strategických místech kolem pevnosti byly rozmístěny hlídky, klikatá do kopce vedoucí cesta k pevnosti byla bráněna lučištníky. Každý den vyjížděly malé oddíly vojáků v čele se mnou na průzkumné výpravy, na lov a shromažďovali jsme veškeré potraviny, které jsme byli schopni najít.

Od oné události uběhlo už pár měsíců. Stále se nic zvláštního či důležitého nedělo. Jednoho dne jsme se vydali do míst, na která jsme se do té doby ještě neodvážili. Projížděli jsme lesem a cestu nám osvětlovaly sluneční paprsky, které tu a tam pronikaly mezi větvemi stromů a ozařovaly lístky, s kterými s pohrával vítr. Ptáci zpívali a občas se kolem nás mihla srnka či zajíc. Pomalu jsme postupovali zatím klidným lesem. Když tu se náhle země před námi z ničeho nic vzedmula a z pod té hromady hlíny se ozval strašlivý řev. Koně se vzepjali a my měli co dělat, abychom je udrželi na uzdě a abychom sami nespadli. Zaujali jsme obrannou pozici a čekali, co se bude dít dál. V ruce té příšery před námi se objevilo ostří. Otřepalo se to a my už jasně viděli, co se pod tou hromadou půdy skrývá. Objevily se pláty broje s mnoha rudými skvrnami od zashclé krve. Orčí válečník! Tasili jsme meče a jezdci krytí námi již napínali tětivy svých luků. Ork zatím stál na místě. To nás udivilo. Jindy by se na nás vrhl a chtěl by z našich těl udělat krvavou kaši. V tom jsme pochopili, proč jen tak stál a jako by se usmíval. Za našimi zády se objevili další dva, ale měli jen lehkou koženou zbroj. Byli jsme v pasti. Podívali se na sebe a vrhli se na nás.

Lučištníci se obrátili a šípy obou dvou v dalším okamžiku trčely z hlavy a hrudi jednoho z orků. Zbývali dva. Bojovník, který stál před námi, využil naší nepozornosti a krátce po tom, co jeden z jeho druhů padl, se na nás vrhl. Dříve než stačil jezdec vedle mě něco udělat, zarylo se do jeho zbroje obrovské ostří orkovi zbraně. Bylo slyšet praskání kostí a za okamžik už ležel na zemi v tratolišti krve. Povzbuzen úspěchem svého druha se ork za námi vrhl vpřed za vidinou snadné kořisti. Muž, jenž držel luk, jej v mžiku zahodil a stejně jako my už třímal v ruce ostrý jedenapůlručák. „Jacku, vem si spolu s Grahamem toho za námi, já se postarám o tohole!!!“ Bodl jsem svého koně do slabin a dřív,než válečník přede mnou stačil jakkoli zareagovat, projel jsem kolem něj,tam se otočil a tryskem jsem vyrazil proti němu. I na tu dálku jsem viděl jeho sliny odkapávající z odporných, nažloutlých „klů“ . Vydal ze sebe strašlivý skřek a rozběhl se proti mně. Vyrazil jsem mu přímo naproti. Pevně jsem uchopil svůj runami pokrytý meč; nechal jsem si ho udělat za velké peníze z kouzelné rudy. Řítil jsem se proti běžícímu bojovníkovi. Byl jsem jen pár metrů od něj…. „Aaaaaaaaaaa!“ Podíval jsem se na mé druhy bojující o kousek dál. Jeden s těží odrážel útoky orka a druhý….ležel s rozraženou hlavou pod stromem. Rudá krev stékala po jeho kmeni a vsakovala se do zdánlivě nenasytné, po krvi toužící země. Chvilka mé nepozornosti protivníkovi stačila. Podíval jsem se a jen tak tak jsem uhnul smrtící ráně. Avšak nečekaně přešel plynule do útoku zespod a shodil mě z koně. Dopadl jsem tvrdě na zem a před očima se mi dělaly mžitky. Cítil jsem plačivou bolest v noze. Na stehně byla zbroj proražená a z ní vytékala čerstvá krev. Můj odporný protivník se na mě radostně zašklebil a zřejmě se předem radoval z vítězství. Vykročil ke mně překvapivě klidným krokem. Náhle jsem zaslechl druhý výkřik, ale i bolestivý skřek. To jeden z mých vojáků proklál orka svým mečem, na němž zazářili vyryté runy. Ork se zmítal ve smrtelné křeči, ale ještě než vydechl naposled, stačil sebou vzít na onen svět i mého bojovníka. Naposled se rozmáchl svým Krashrokem a zaťal jeho čepel do zad svého přemožitele. V tu chvíli se ve mně nahromadil vztek a s očima plnýma nenávisti jsem pohlédl na ke mně se přibližující zrůdu. Postavil jsem se na nohy a i přes bolest jsem pozvedl svoji zbraň. Orčího bojovníka to zřejmě neúnosně naštvalo a opět se s ještě větším odhodlním rozběhl proti mně. Vyčkával jsem. Přibližoval se. Ani jsem se nehnul. Byl přibližně 4 metry ode mě. Stále jsem vyčkával. Když byl na dosah své zbraně u mě, posbíral jsem všechny své síly,co mi ještě zbyly, uhnul jsem stranou a přeťal jsem té zelené příšeře šlachu. Skácel se k zemi. S námahou jsem se dostal k jednomu z luků, vzal z toulce šíp a vystřelil jsem mu přímo mezi oči. Střela se zaryla do jeho hlavy a on padl mrtev k zemi. Též jsem padl vysílen k zemi. V hlavě se mi mihla vzpomínka, že jsem si pro všechny případy dal do vaku hojivý lektvar. Pískl jsem. Nic se neozvalo. Můj kůň zřejmě odběhl. Ale tu se mezi stromy objevil a vak měl pořád připevněný k sedlu. Vytáhl jsem z něj lektvar, napil se a v tu ránu se mi vrátila alespoň nějaká síla. Vylezl jsem na koně a vydal se k pevnosti.

Když jsem dorazil, všichni se zhrozili jak vypadám. Ze stehna mi stékala krev a byl jsem vlastně celý od krve. Uložili mne na lůžko a ranhojič mi dal na ránu hojivé bylinky a musel jsem vypít nějaký odporný, zářivě stříbrný lektvar, po kterém jsem ihned usnul. Když jsem procitl, zjistil jsem, že venku už je nový den. Podíval jsem se na stolek vedle mé postele a na něm ležela obálka s nápisem „ZPRÁVA OD ZVĚDŮ – DŮLEŽITÉ!“ Otevřel jsem ji a uvnitř bylo na pergamenu napsáno hlášení: „Pane, orkové se shromažďují přibližně čtyři míle odsud. Je jich neuvěřitelné množství a na hranici jejich tábora jsme viděli napíchnuté lidské hlavy. Vypadá to, že se připravují k útoku, ale zatím nevíme na jaký cíl. Každopádně se k nám každým dnem přibližují a v okolních lesích bývají vidět čím dál častěji.“ Po dočtení se mi zatočila hlava. Musel jsem ulehnout a v hlavě si přerovnat myšlenky. „Takže můžeme očekávat útok orků…… Nechť nás Innos ochraňuje!“

To be continued...

Přidat komentář
Zobrazit komentáře (3)

Autor: Generals
Vloženo: 07.10.2005
Přečteno: 2995 x