Rozpoutané peklo Ach, tak málo nás přežilo útok draků. Když mě před nimi před dvěma týdny varoval jeden přítel, vysmál jsem se mu do očí. Měl jsem zůstat doma se svou milovanou ženou a dětmi. Ale doufal jsem v povýšení na rytíře, a tak jsem se vydal se skupinou královské domobrany průsmykem do Hornického údolí. Z Hornického údolí přicházely znepokojivé zprávy o stále častějším objevování se skřetů. Lord Hagen nás poslal, abychom posílili hradní posádku. Dělám si výčitky, že jsem Diega neposlechl a neodešel ze Starého Tábora, dokud byl čas…

Už na konci průsmyku jsme objevili první problém, a to dvoučlennou skřetí hlídku. Vyrazili na nás zpod hustého křoví. Byli od nás asi padesát metrů. Připravovali jsme se rychle na boj. Skřeti byli známí svou silou, odolností a tupostí. Byli dva, nás patnáct, z toho pět lučištníků. Lučištníci vypustili své šípy na skřeta v čele. Všechny zasáhly cíl a skřet padl mrtev k zemi s dvěma šípy v hrudi, jedním v čele a dva šípy se odrazily od jeho brnění.. Druhý se dostal až k nám a zamával výhružně svou lehkou ,,sekerou“. Lučištníci vypustili druhou salvu, ale skřet se do nás pustil nezraněn. Jedním máchnutím zabil dva domobrance. Na druhé už neměl čas, dostali jsme se mu ,,na kůži“. Jeden domobranec ho sekl mečem do ruky, v které držel sekeru. Skřet ji upustil a druhou rukou toho troufalce zvedl a zlomil mu páteř. Pak jeden muž zabodl svůj meč do hrudi v oblasti srdce a skřet ztuhl. Rozmáchl jsem se a udeřil tvrdě do lebky. Svezl se k zemi a nehýbal se. Sáhl jsem mu na krk a nahmatal tepnu. Žádný tep. Byl mrtev. Rozhlédl jsem se. Dva mrtví skřeti a tři naši. Paul se podíval na mrtvoly a řekl: ,,Kde se tu vzali?“ odmlčel se a když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval: „Asi bychom měli pokračovat, nemám chuť potkat další hlídku.“ Všichni s ním živě souhlasili a celá skupinka vyrazila znovu na cestu. Tentokrát jsme byli ostražitější a měli předsunutou hlídku. Jen díky tomu jsme se vyhnuli ještě šesti skřetím hlídkám a dostali se ke komplexu Starý Tábor. Komplexem byl vlastně hrad, který byl obehnán dvěma hradbami. Vnitřní okruh kolem hradu, kamenná zeď, obsahoval vojenské a náboženské budovy a samozřejmě hrad. Vnější okruh tvořila dřevěná palisáda, která chránila navíc pár desítek dřevěných chatrčí obydlených kopáči a některými vojáky. Dva domobranci nám otevřeli bránu a my vešli.

Prošli jsme uličkou k mřížím hradu a strážní na hradbách zvedli mříže. Přišel k nám velitel hradu a řekl: ,,Jsem velitel Garond a mám na starosti tenhle hrad. Ubytujte se támhle,“ nedbale ukázal ke dveřím ve zdi a pokračoval: „Támhle je budova vyhrazená novicům a mágům a vedle moje sídlo a ubytovna rytířů. Uvnitř je i jídelna. Naproti ubytovně rytířů je kovárna a výdej výzbroje a výstroje. A tam dole je vězení.“ Pro lepší orientaci nám i nadále ukazoval různé budovy. Pak odešel. Rychle jsme se ubytovali a vmísili se mezi hradní strážné. Našel jsem tam nového přítele - jmenoval se Diego...

Vyprávěl mi o tom, že dříve, když byla Bariéra ještě nahoře, tady byl uvězněn. Jeden člověk, o kterém si myslel, že je jeho přítelem, ho sem jednou zákeřně shodil, když se s ním zrovna šel podívat na okraj Bariéry, jak to vypadá uvnitř. Nedokázal se s tím nějakou dobu vyrovnat a přespával mimo tábor. Dříve byl obchodníkem z Horní Čtvrti v Khorinisu. Naučil se tady bojovat a lovit. Pak ale byl přinucen divokou zvěří ustoupit do hradního komplexu. Snažil se v komplexu přežít a stal se horníkem. Vybojoval se svým starým mečem pár rozmíšek v komplexu - Starém Táboře a pak dostal nabídku, ať se stane Stínem. Stal se jím přesto, že zkouška byla těžká - zabít Stínovou šelmu a dva skřety a přinést důkazy. Později se uvolil převzít na sebe rekrutování Stínů. Šest let takhle vydržel. Jednou odpoledne, kdy měla k jezeru být dovezena přes Bariéru nová dodávka zboží za magickou rudu, shodili zvenčí domobranci zase nějakého muže. Tohohle ale prý pověřili doručením nějakého dopisu ohnivým mágům ve Starém Táboře. Diego se neznámého muže ujal, i když si myslel, že neznámý dlouho nepřežije, ale ten ho překvapil. Brzy složil zkoušku a stal se Stínem. Diego si ho oblíbil. V táboře pobýval málo času, většinu času byl venku v divočině. Po čase hodně zesílil a stal se hradním strážcem. Tak daleko se nedostal ani Diego, mezi strážce vybírali jen ty nejlepší. Za několik týdnů atmosféra v táboře zhoustla. Neznámý prý zradil. Diego proklouzl ven a brzy neznámého potkal. Neznámý vůbec nezradil, měl jen dobré srdce a pomáhal i lidem z Bažinného a Nového Tábora. Diego se zděsil, když ho neznámý informoval o nějakém nebezpečném Spáči. Když Spáč bude zabit, Bariéra padne. Pár dní nato se neznámý ztratil. Diego přespával noci v divočině se svými přáteli, bez kterých by dříve nepřežil. Jednou v noci, asi týden, co se neznámý ztratil, se Diego probudil za hromové bouřky a spatřil, jak se Bariéra rozpadá. Po tolika letech konečně volní. Vzbudil své přátele a rychle pochodovali k průsmyku. V průsmyku už bylo pár nejrychlejších kopáčů ze Starého Tábora. Na konci stál nějaký chlapík v černém rouše. Zastavil Diega a zpravil ho o neznámém, jemuž se podařilo zabít Spáče. Diego byl překvapen, že neznámý navázal styky s nekromancerem Xardasem. Prý je uvězněn pod hromadami balvanů, které se po pádu Spáče uvolnily z rozpadající se klenby. Pokusí se ho teleportovat k sobě. Zpravil ho také o hrozícím novém nebezpečí pro celé lidstvo - o dracích. Diego mu poděkoval za zprávy. Velice ho rmoutila zpráva o hrdinovi, který to má téměř jistě za sebou. Nedokázal si představit nikoho, kdo by přežil tuny padajícího kamení. Diego nevěděl, co dál, a nakonec se rozhodl jít do Khorinisu. Tam rozšiřoval zprávy o dracích do té doby, než ho chytili paladinové, že rozšiřuje falešné zprávy. Poslali ho zpátky, tentokrát jako vězně, do Hornického údolí. Už tu pobýval týden. Žasl jsem nad tím, co Diego říkal o dracích a o neznámém.

Každý den jsem chodil s pěti muži na lov, abychom doplňovali zásoby. Po třech dnech jsme se poněkud vzdálili od Starého Tábora. V noci jsme se rozbalili na strmém kopci, který připomínal z jedné strany obrovskou mořskou vlnu. Komplex jsme už v dálce viděli, ale rozhodli jsme se přespat mimo. Když se začínalo rozednívat, něco jsem zaslechl. Celou noc jsem zimou nemohl usnout, ale většina mužů už spala. Pak bylo dlouho ticho. Asi to byla jen nějaká větev ohýbající se ve vánku, pomyslel jsem si. Ale pak jsem ten zvuk zaslechl znovu. To nemohla být větev, ta tak nezní ani když praská. Ihned jsem potichu probudil všechny členy skupinky a naznačil, aby byli zticha. Vánek se mezitím změnil v silnější studený vítr a zanášel k nám zesílené zvuky. Vůbec to neznělo jako divoká zvěř, ale jako skřet, ne jeden, ne hlídka. Po celém kraji se rozléhalo bušení obrovských kladiv. Jeden muž, Jan, prohlásil, že bychom měli zjistit, proč skřeti přitáhli až sem, a navrhl, že půjde na výzvědy, sám. Souhlasili jsme, protože když jde jeden, je větší šance uspět. Po dvou minutách příprav odešel a my rychle a potichu uklízeli tábor. Za dvacet minut bylo hotovo a byli jsme připraveni vyrazit hned, jak se zvěd vrátí…

V duchu jsme s Janem byli, aby ho při výzvědách skřeti neodhalili a modlili se za něj. Marně. Za hodinu kousek odtud zařval nějaký skřet tím hrdelním jazykem skřetů. Pak další, a další. Rychle jsme se schovali do křoví, které rostlo kolem našeho tábořiště. Spatřili jsme Jana, jak utíká a pronásleduje ho tucet skřetů s malými sekáči. Počínal si věru moudře, neběžel směrem k nám, ale kolem útesu k hradu. Ohlédl se za sebe, a spatřil, jak ho dohánějí, a pak krátkým pohledem zavadil o naše tábořiště. Zastavil se, vytáhl svůj skvostný meč, s kterým se rád po hospodách chlubil, že je to spolehlivý a oddaný meč, a čekal jak socha, až k němu doběhnou. Mezitím nás tajnými gesty pobízel, ať utečeme. To vše udělal bleskově jako člověk, který ví, že smrti neuteče. Zachoval se důstojně. Tu k němu doběhl skřet, ale ihned se odporoučel k zemi s dírou mezi koženými pláty zbroje. Dobíhal další a další. Jan se mrštně uhýbal ranám obou skřetů a sám stíhal rozdávat. Oba skřeti skončili také na zemi, ale u Jana teď byla hlavní skupina celého tuctu. Obklíčili ho a stáli. Tu mezi nimi vystoupil největší skřet z tlupy, z které se pak vytvořil kruh skřetů. Jejich vůdce se Janovi postavil sám, nikdo jiný se kromě Jana a vůdce nehýbal. Skřet zaútočil těžkou dvoubřitou sekerou, kterou Jan odklonil ze směru na svou hlavu. Skřet útočil stále zběsileji, ale Jan odrážel rány, jako by se ho to netýkalo. Věděl, že i když vůdce zabije, postaví se proti němu další skřet, dokud ho některý nezdolá. Věděl, že nadešla jeho poslední hodinka. Ale bránil se a čekal, až soupeř udělá nějakou chybu. Zatímco tam šermovali, my jsme se vyplížili ze skrýše a zamířili k hradu. Konečně se Jan dočkal chyby, na kterou čekal. Skřet se rozmáchl moc silně a ztratil rovnováhu. Jan vedl bod mečem skrz oko do mozku. Skřet se v křeči svalil na zem, a než dopadl, bylo po něm. Vystoupil další skřet. Zase boj, pomyslel si Jan. Skřet se podíval na bývalého vůdce a potom na Jana. Skřeti kolem volali po pomstě. Skřet se rozmýšlel hodně dlouho, nebyl si jist, jestli tento zápas vyhraje nebo udělá stejnou chybu jako jeho předchůdce. Pak kývl hlavou a skřeti vytasili své zbraně nad hlavy a přistupovali pomalu k Janovi, který udělal rytířské gesto - zlomil o koleno svůj věrný meč, vypnul hruď a začal zpívat chorál, který se zpívá umírajícím. Skřeti byli krok od něj a zastavili se. Čekali, až nový vůdce dá pokyn. Vůdce poslouchal smutnou hudbu a uznale se na Jana podíval. Jedna, dvě minuty hudby a pak… vůdce zařval. Necelý tucet seker vedený seshora na Janovu hlavu započal tah odshora dolů. Bylo slyšet praskání kostí a žalozpěv umlkl. Skřeti tah dokončili. Jan se obětoval, abychom skřetům unikli, děkovali jsme mu za to, a plížili se dál. Byli jsme konečně z dohledu skřetů. Byli jsme otřeseni tím, jak jsou skřeti krutí. Potom jsme odsunuli opatrnost stranou a vyběhli k hradu. Nikdo nás kupodivu nepronásledoval.

Bušili jsme na bránu jako zběsilí, než nám otevřeli. Strážní se nás ptali: ,,Jak to, že nic nenesete?“, ,,Co se stalo?“, ,,Kde je Jan?“, a podobné otázky, které jsme vůbec neposlouchali. Běželi jsme k mřížím, proběhli a rychle k vůdci paladinů. Mleli jsme jeden přes druhého, až nás Garond okřikl: ,,Copak jste se zbláznili mluvit všichni najednou? Ať mluví jeden!“ Vystoupil Roman, starší strážný a vše, co jsme viděli a slyšeli, odříkal s nepřítomným výrazem. Všichni na hradě o něm říkali, že je to starý blázen a pořád něco nesmyslného blábolí. Ale tady nic neblábolil. Když jsme byli na lovu, držel se vzadu a s nikým nekomunikoval. Po tom, co teď říkal, jsem ho úplně přehodnotil. Po naší zprávě nám Garond doporučil, ať se jdeme vyspat. Měl pravdu, byli jsme udoláni výčitkami a unavení po tom všem, co jsme tento den viděli. Ale před tím jsem vzdal v budově mágů hold Janovi, který v mém srdci tím, co udělal, byl rytířem. Pak jsem ulehl na tvrdé lůžko a ihned usnul. Zdál se mi zvláštní sen, o Janovi, který zářil jasně jako hvězdy na nebi a ukazoval mi nějaké místo a do vzduchu před sebe nějakým způsobem napsal:

NAJDI TOTO MÍSTO, KTERÉ JE BLÍZKO TÁBOŘIŠTĚ NAŠEHO A SKŘETŮ!

DEJ SI POZOR PŘED…

Probudil jsem se zalitý potem a proklínal se. Ten sen byl tak skutečný, byl to však sen? A před čím mě Jan chtěl varovat? Byl jsem zmatený. Potřásl jsem hlavou, abych vyhnal tyto myšlenky z hlavy. Rozhlédl jsem se. Paul a pár strážných bylo pryč, asi na stráži. Vyšel jsem ven vyhledat Paula. Našel jsem ho ve vnějším okruhu na západní dřevěné hradbě a šel k němu. ,,Nazdar Paule, jak to jde?“, zeptal jsem se. ,,Nic moc, prý jste vzburcovali všechny na hradě s tou zprávou se skřety. Taková lež, vždyť žádného skřeta nevidím. Naschvál jsem si s pár přáteli přivstal, abychom nějakého ulovili,ale kde nic, tu nic.“ ,,Tak ty si myslíš, že ti skřeti, které jsme obešli, než jsme sem dorazili, tu byli na prázdninách? Že si tady někde uspořádají hostinu? Jedině na nás si smlsnou!“, nedal jsem se. Zhluboka jsem dýchal, abych se uklidnil, ale nepomohlo to. Měl jsem na něj pěkný vztek. Pak jsem s nastrojeným klidem pokračoval: ,,Mimochodem, měls pěkné sny? Nebo zajímavé?“ ,,Víš, co? Dej mi pokoj“, odpověděl téměř drze Paul. ,,Vím… mýlil jsem se v tobě. Jdu si svou cestou a ty si jdi klidně tou svou!“, a odešel jsem. Šel jsem do noclehárny se ještě vyspat. Už jsem se ukládal ke spánku, když jsem si všiml, jak Romanovi cukají ve spánku víčka. Byl zpocený úplně stejně jako já. Mám ho vzbudit? Ne, to určitě ne. Třeba se mýlím, má noční můru, jistě, to bude ono. Už jsem odcházel, když tu mě něco chytlo za nohu a vyděsilo mě to. Byla to však jen Romanova ruka a když mě pustila, Roman už na lůžku seděl a díval se, jak říkajíc “doblba“. Zamával jsem mu rukou před očima a on sebou trhl. Pak se na mě podíval, ne nepřítomnýma modrýma, ale bystrýma očima plnýma jiskřiček. ,,Zdálo se vám o Janovi?“, zeptal jsem se. Kývl hlavou, a mně se rozbušilo vzrušením srdce. ,,Mně se o něm zdálo také…,“ jsem téměř zašeptal, a pokračoval: ,,Ukazoval mi nějaké místo a do vzduchu napsal, ať najdu …,“ Roman mě přerušil: ,,Místo, které Jan ukazoval, a které popsal, je blízko našeho a skřetího tábořiště. A varoval tě před draky, pány skřetů.“ Ohromeně jsem stál s otevřenou pusou a zíral na něho. Pak jsem řekl: ,,Ne tak úplně, Před něčím mě varoval, ale nevím před čím, poněvadž jsem se probudil. Říkáš před draky? To se mi nezdá, říkal to i Diego. Zeptám se ho ještě jednou, třeba si to už nemyslí.“ ,,Zbytečně se namáháš, mladej. Diego tady není. Včera jsem s ním chtěl mluvit, ale jeden strážnej řekl, že Diega poslal se třemi skupinami do dolů narubat magickou rudu, kterou po nás vyžaduje Lord Hagen. Je to na tobě, mladej. Buď se mnou dnes půjdeš hledat Janův odkaz, a možná i smrt, nebo si tu budeš nahřívat zadek jako každej jinej. Tak co říkáš?“ ,,Musím si to promyslet, Romane.“ ,,Dobře, ale nebudu čekat dlouho, dvě hodiny, dýl ne. U brány.“ Odešel pryč.

Za hodinu a půl jsem už byl u brány. Vzal jsem si s sebou jen lehký šat a široký meč. Roman na mě už čekal. ,,Tak co, mladíče, dívám se, že ses rozhod pro Jana a smrt. Tak jdem.“ Roman byl oblečen podobně jako já, jen neměl široký meč, ale jiný. Pěkný lesklý dlouhý meč z magické rudy s rubínem nad rukojetí, dvouručák. Roman si všiml mého pohledu na jeho meč a řekl: ,,Jen se seznam s mým oboustranným přítelíčkem. Jmenuje se Tesák a je to spolehlivý meč, nikdy mě nezradil a doufám, že ani nezradí. Je stejné kvality jako byl Janův meč.“ Podal mi Tesáka a já ho dychtivě potěžkal v ruce a musím ještě dodat, že je lehký, vyvážený, svižný a mám takový divný pocit, jako by mnou protékala síla toho meče. Vrátil jsem ho se slovy: ,,Vskutku skvostný, též doufám, že vás nezradí.“ Potom jsme už byli zticha a dorozumívali se pomocí gest, protože jsme se blížili ke skřetům. Skřeti docela pohnuli prací. Byla tu postavená nová dřevěná palisáda a kolem stály skupinky skřetů. Roman jako by věděl, kudy jít. Proplížili jsme se kolem našeho včerejšího tábořiště, a pak jsme se dostali na místo, odkud byl včera slyšet křik skřetů. Byla tu polehlá tráva a vyhořelé ohniště. Skřeti nikde. Prozkoumali jsme to křížem krážem, ale kde nic tu nic. Dostali jsme se až ke skále a všimli si, že má jakési nepravidelné stupínky. Vyšplhali jsme se až kam to šlo, a hle, jeskyně. Vešli jsme dovnitř. Na zemi něco leželo a kloval do toho mrchožrout, kterého jsme vyhnali. Byl to skřet a mrtvý. Měl proříznuté hrdlo. Prozkoumali jsme jeskyni a na stěně našli napsáno křemenem:

SPÍŠ TATO JESKYNĚ JE SKŘETŮ. TRUHLY PLNÉ JÍDLA, ZBRANÍ A NÁSTROJŮ. NENÍ TO OBYČEJNÝ NÁJEZD, ALE PŘÍPRAVA NA OBLÉHÁNÍ. SKŘETI STAVÍ PALISÁDY A HLÍDAJÍ CESTY. TO NEVYMYSLELI SAMI. VELÍ JIM NĚCO VYŠŠÍHO NEŽ JE OBYČEJNÝ SKŘET. MÁM PODEZŘENÍ, DOKONCE JSEM NAŠEL DŮKAZY, ŽE JE TO DR…

Dál už je něco naškrábáno a nelze to přečíst. Tak tohle Jan zjistil. ,,Asi věděl, že nepřežije… Ale co chtěl říct? Začíná to na dr….., a dál to nedokážu přečíst, ty jo?“, zeptal jsem se Romana. ,,Nejspíš ho načapali, tak to rychle dočmáral, ale taky to nedokážu přečíst.“ Odmlčel se a byla minuta ticha, jak se nám zavařovali mozkové závity. ,,Hmm, mohlo by to znamenat …“, začal Roman, ,,… že jim velí asi velmi inteligentní, starodávné zvíře žijící v legendách. Nic tě nenapadá?“ ,,Myslíš to, před čím nás a celý Khorinis varoval Diego? Ne, to je opravdu jen v legendách, tomu nevěřím. Vždyť je to jen pohádka, která má strašit malé děti. A přesto, nemá-…“, ,,Radši bychom měli vypadnout, aby si nás nikdo nevšiml.“, přerušil mě Roman. Ihned jsem s ním souhlasil, protože jsme zaslechli někde dole šum. ,,Hele, oni si zřizují hlavní stan na tom útesu, kde jsme včera přespávali. Dej pozor, ať dolů neshodíš nějaké kamínky, pod námi je desetičlenná stráž. Pojď za mnou, budem muset pryč jinudy než jsme přišli.“, upozornil mě a gesty mě pobízel, abych ho následoval. Šli jsme po velmi úzké římse, až jsme se dostali ke klenbě a potichu slézali po hrbolaté skále. Pod námi nic nebylo, zatím. Bez větších událostí jsme se dostali až na zem. Rozhlédli jsme se. Na místě, kudy jsme přišli, stála ona desetičlenná stráž a debatovala. Každý skřet byl těžce vystrojen a vyzbrojen, na čele každý měl nějaký obrázek připomínající runu. Dva skřeti drželi na řetězech skřetí psy, velmi vytrvalé a krvelačné bestie, které zrovna vrčely naším směrem. Ještě že ti skřeti debatovali tak živě, jinak by slyšeli vrčení čoklů. ,,Elita…“, zašeptal mi do ucha Roman, ,,…velmi silní, nejlepší válečníci kmene, ta runa na čele jim dává větší sílu. Není radno se s nimi pouštět do křížku. A teď rychle pryč, než si všimnou změny chování psů.“ Odkradli jsme se o kus dál, a pak pokračovali během. Oběhli jsme horu, která nás dělila od hradu, a proběhli úzkou soutěskou a byli venku z hor.

Hrad Starého Tábora se tyčil kousek od nás. Nechtěli jsme se zbytečně zdržovat někde, kde jsou nebo brzy budou skřeti. Bylo tak poledne, když jsme dorazili k bráně vnějšího okruhu, a prošli. Byli jsme zpocení a znavení. Roman šel ještě k veliteli a já do kasáren vnitřního okruhu se pořádně vyspat. Když jsem se vzbudil, byla už noc. Roman vedle hlasitě chrápal. Venku byl jakýsi hluk. Vyšel jsem a zeptal se náhodného strážného, co se děje. ,,Co se děje? Co se děje? Nic, vůbec nic, co by se mohlo dít? Nic zajímavého, jen se objevila pořádná armáda skřetů, jinak nic. A pokud mě omluvíš, rád bych šel dál.“ Mluvil téměř hystericky, potom rychle odešel za roh a za chvíli odtamtud vycházel zvuk ne nepodobný dávení. Vyšel jsem na nejvyšší věž, kde už byla pěkná hromádka zvědavců. Byl tam už i Roman, který na armádu skřetů koukal nepřítomnýma očima. Pak uslyšel kroky a otočil se. ,,Co na to říkáš? Tomuhle všichni říkají armáda,“ a odmlčel se, abych si ji prohlédl. Kolem hradeb v dostatečné vzdálenosti od střel z luků a kuší skřeti rozbíjeli stany. Pak mě upoutal pohled na obléhací zbraň - beranidlo. Jak k němu skřeti přišli? To byla velká neznámá, protože vždy měli jen ty své ruční zbraně, nikdy nic dokonalejšího. Ale skřetů bylo tolik, kolik jsem jich s Romanem viděl na průzkumu plus pár navíc. Když jsem si to prohlédl, Roman pokračoval: ,,Díky těm jejich pochodním vidíme vše jako na dlani, určitě to má ale nějaký háček. Možná jsou opravdu hloupí, možná nás chtějí ukolébat… Ten chlap, co je nazval velkou armádou, toho asi moc ještě neviděl, vždyť jich je vidět jen kolem čtyřiceti.“ Náhle k nám přišel Paul a řekl mi: ,,Jestli chceš být stále mým přítelem, přidej se ke mně a mnoha dalším, kteří rozpráší tu slabou “velkou armádu“ a budou hrdiny. Tak co, chceš slávu a bohatství?“ ,,Myslím, že vím, co mám dělat, a to, co nemám dělat, mezi což patří i urychlené rozhodnutí,“ odpověděl jsem, já skončil naše přátelství, ne on, a neměl jsem chuť ho obnovovat. ,,Jak chceš, slabochu, po bitvě budu hrdina,“ sykl na mě podrážděným tónem. ,,Dej si pozor, chytráku, aby sis neukous větší sousto, než bys moh zvládnout,“ doporučil mu Roman. ,,Všímej si svého, starý blázne, a nepoučuj mne. Budu rytířem a pak vám oběma něco nakopu,“ odpověděl drze Paul a odešel. ,,Doporučuji ti, aby sis šel lehnout, a doufám, že bláznovy řeči vezmeš za moudré,“ řekl mi Roman s jiskrou v očích a odcházel do kasáren. Zamířil jsem do kasáren také a lehl jsem si na lůžko. Přemýšlel jsem o tom, jestli přeci jen nemám taky zaútočit a pak jsem usnul….

Když jsem se vzbudil, bylo asi tak deset hodin. Vzal jsem si těžkou zbroj, svůj meč, primitivní, který jsem dostal jako začínající domobrance, krátký luk s toulcem šípů a měch s vodou, abych mohl na hradbách v parném slunci uhasit žízeň. Odešel jsem na palisády vnějšího okruhu. Pozoroval jsem skřety, kteří přes noc v místě, kde nebyla žádná pochodeň, udělali něco vysokého a dlouhého na způsob valu, za co jsem neviděl. Skřetů přes noc nepřibylo, ani neubylo, tak Paulův útok ještě asi nebyl proveden. Uplynulo půl hodiny, když na palisády přišel Roman, odpočatý a zase s nepřítomným pohledem. Rozhlédl se a přišel až ke mně. ,,Chtěl bych při boji proti nim ( kývl bradou na skřety ) bejt po tvém boku, jestli dovolíš. Leckdy je lepší mít po boku starého blázna než člověka slabého ducha,“ řekl. Byl jsem upřímně rád, že budu s Romanem. Pro mě to žádný starý blázen nebyl, ale moudrý, rozhodný starší muž, který mi téměř připomínal otce. Souhlasil jsem. Roman kývl hlavou a prohlédl si svou lehkou zbroj, skvostný meč Tesáka a krátký zocelený luk, který měl větší palebnou sílu. Chtěl mi něco říct, ale v tu chvíli se otevřely mříže vnitřního okruhu a do vnějšího okruhu vpochodovalo na osmdesát těžce vyzbrojených vojáků, kterými byli horníci, domobranci, rytíři a pár paladinů. Mezi nimi i Paul. Vedl je paladin Vorg, který jako vůdce šel v čele. Strážní otevřeli brány vnějšího okruhu a osmdesát pěších prošlo ven. Strážní nechali bránu i mříže otevřeny zaujati nadcházejícím bojem. Bez těch osmdesáti mužů je v komplexu čtyřicetičlenná posádka. Dobrých třicet mužů bylo roztroušeno na palisádách a deset na hradbách a věžích. Osmdesát mužů se rozběhlo proti skřetům, kteří si jich ještě nevšimli. Každý muž běžel někam jinam, protože skřeti byli roztroušeni na pláních před komplexem kolem dokola. ,,Chytří skřeti, takhle je úmyslně roztrouší a naši nevědomky padnou do pasti. Kdoví, co nám ještě ti skřeti přichystali,“ říkal si pro sebe Roman, a já jsem si uvědomil, že má pravdu. Nejspíš si to uvědomilo i pár mužů na pláních, protože se zastavili a spěchali zpátky do komplexu. Sedmdesát mužů ještě pokračovalo v útoku. První se dostali ke skřetům a ti ani nevěděli, co se děje a bylo po nich. Zbytek se vzchopil a bránil se. Dvacet skřetů už bylo pod kytičkami, ale zbývající dvacítka se bránila a ustupovala k valu. Než se tam dostala, padlo pět skřetů a deset mužů. Zbytek dvacítky se u valů dal na úprk přes mezeru ve valu, čtyřicet mužů za nimi. Proběhli mezerou a tu se stalo něco nevídaného. Za valem nejspíš byla schována hlavní síla, protože se na muže vrhlo dobrých sto skřetů a aby to nestačilo, těch patnáct prchajících skřetů se otočilo a zaútočilo zepředu. Naši byli obklíčeni a zmasakrováni všichni do jednoho, poslední padl Vorg. S roztroušenými silami, tj. deset mužů, kteří útočili všemi směry, to bylo podobně. Jen těch deset chytřejších se zachránilo a dorazilo do hradu. Paul mezi nimi nebyl.

Před palisádou se teď vyrojila skřetí armáda. Strážní zavřeli brány, mříže zůstaly otevřené. ,,Tomuhle se, mladíče, říká obrovská armáda. Ne ta průzkumná tlupa, jak říkal ten zelenáč. Jestli mu už předtím nebylo dobře, tak ani nechci vědět, jak je na tom teď,“ poučoval mě Roman s ironickým úsměvem. Podíval se na armádu a pokračoval: ,,Jen se podívej, jak jsou ty mrchy chytrý, a vsadím se s tebou o celé království, že to není z těch jejich dutejch palic. Todle nikdy nedělali. Vepředu padesát skřetů s beranidlem, za nimi dalších padesát, pak dvacet… U dobrého boha Innose! Neporazitelní! Nekoukej na mě, jak kdybych spadl z višně, široko daleko stejně žádná není. Neporazitelní, tak si říká Elita, jak jsem ti o ní říkal, že jsou to nejlepší bojovníci z kmene, která má runu síly a rychlosti, ty si hlídej jako oko v hlavě, mladej. Jsou rychlí jako psi, silní jako medvědi. Neporazitelní jsou strážci šamanů. Ti tady taky někde musí bejt,“ vykládal mi Roman a rozhlížel se, pak vykřikl: ,,Támhle, na tom útesu, kde jsme předtím měli tábořiště, si skřeti zřejmě postavili Hlavní stan. Tam stojí pár skřetů pomalovanejch od hlavy k patě, to jsou ti šamani. Umí povzbuzovací nápoje a nebezpečná kouzla, jako je Kulový blesk, Ohnivá koule a Ohnivý šíp. Určitě jich umí víc, ale tadle kouzla člověk u nich zatím viděl nebo poznal na vlastní kůži.“ Skončil s poučováním a vytáhl ocelový šíp, který založil do svého luku. Hned jsem udělal totéž, jen s tím rozdílem, že jsem měl normální vojenský příděl - dřevěný krátký luk a dřevěné šípy se železným hrotem. Potom jsme pozorovali skřety, jak organizovaně pochodují, uzavírají svými řadami pěšáků mezery. Byli jsme totálně obklíčeni. Byli už asi tak dvěstě metrů od palisády. Roman napjal luk, odříkal modlitbu dobrého boha ohně Innose, pak něco zamumlal, a vystřelil. Šíp najednou během letu… zčervenal… ,,Romane, co to má…?“ Nedořekl jsem, protože šíp zaletěl za řady obyčejných pěších a zaryl se do čela Neporazitelného, který padl na zem, vybuchl a rozstříkla se sprška plamenů. Nevěřil jsem vlastním očím. ,,J-j-jak js-jsi t-t-to u-udělal?“, vykoktal jsem. ,,Každý má svá tajemství…“, odpověděl Roman a pálil jeden šíp za druhým ostošest. Sprška, vlastně ohnivý déšť, zničil během chvíle padesát Elitních skřetů, dobrou polovinu Elity. Škoda jen, že se déšť nepřesouval. Zbývající skřetí Elita se mu už vyhýbala. Romanovy šípy dopadaly jen na Elitu. Dvacet mrtvých Romanovými šípy. Zbytek, tedy třicet Elitních skřetů, Neporazitelných, se už drželo zpátky. Možná ještě máme šanci! Teď už byli první pěšáci na dostřel našich luků a kuší, které do nich pálily své šípy a šipky. Skřeti padali až po třech, čtyřech ranách, nám valem docházelo střelivo. Beranidlo udeřilo na bránu, která se otřásla, ale vydržela. Všichni, co měli dostřel před brány, ostřelovali skřety držící beranidlo. Když padl jeden skřet, zastoupil ho jiný. Někteří střelci už běželi zpátky mříží na hradby. Statečnější stříleli dál. Roman mě vyzval, abychom vyběhli na hradby. Zavrtěl jsem hlavou. ,,Neztratíš čest, když utečeš před početnějším…“, odmlčel se, a pak pokračoval: ,,A brána tak jako tak dlouho nevydrží.“ Měl pravdu. Ještě nepadla jen díky mužům, kteří ji podpírali a zatloukali prkny. Brána vypadala, jako kdyby se měla každou chvíli rozpadnout na kusy. Tak jsme tedy běželi k mřížím. Byli jsme kousek od ní, když brána pod dalším úderem povolila, dovnitř na vnější okruh vtrhli skřeti. Pár mužů se postavilo na odpor, ale většina prchala směrem k mřížím. Skřeti pozabíjeli vše, co jim stálo v cestě a rozptylovali se po celém vnějším okruhu, vtrhali do dřevěných chatrčí, sebrali vše, co uvnitř bylo, případně někoho zabili, a chatrč zapálili. Proběhli jsme mříží, která už začala klesat k zemi a vyškrábali se na ochozy. Pár šťastlivců se skrz mříže ještě dostalo, ale venku bylo aspoň dvacet mužů, kteří cloumali mříží, abychom je pustili dovnitř, jenže to už k nim doběhli skřeti a pozabíjeli je. Skřeti zjistili, že dál se zatím nedostanou, a utábořili se před hořící palisádou. Zbývala už jen čtvrtka té obří armády. Nás bylo stěží dvacet. ,,Skřeti dnes už do boje nepůjdou. Jdem se najíst, ne?“, zeptal se mě Roman. U jídelny stál paladin Garond a hovořil s kuchaři. O kousek dál stál zástup zbylých a vyhladovělých vojáků. Zařadili jsme se na konec řady a Garond mezitím odešel. Kuchař začal rozdávat jídlo a někdo zepředu na něj zakřičel: ,,To si snad děláš srandu, Bone?Tak málo masa by nezasytilo ani dítě!" ,,Velitel Garond vydal nový rozkaz, tak si to vyřiď s ním. Pokud nás budou skřeti obléhat, dojdou nám brzy zásoby, tak musíme šetřit...", odsekl kuchař Bon. Každý dostal opravdu málo jídla. Jen poloplnou hrst masa a trochu vína. Snědl jsem to s Romanem a šel si po jeho vzoru lehnout.

Tři dny se skřeti rozvalovali po skupinkách kolem trosek vnějšího okruhu. Nemohli jsme s tak nízkým počtem zaútočit a probít se skrz jejich řady, mohli jsme se jen dívat, jak si opékají nějaké ulovené zvíře a válejí se. Kovář měl plné ruce práce a od rána do večera jen brousil meče. Jídla jsme měli ještě dost. Ve dne v noci na hradbách strážili alespoň tři muži. Jednou jsem na jedné věži hlídal skřety já, ale ve tmě nebyli vidět, neměli už pochodně. Bylo ticho jako v hrobě. Něco se za mnou ozvalo a já se lekl. Byl to však Roman, který dnes stráž neměl a mohl dělat něco pro sebe. Nechal jsem ho, ať ke mně přijde. Na jazyku mě pálilo pár otázek ohledně té bitvy před třemi dny, ale stále jsem neměl odvahu se ho na to zeptat. Roman dlouho mlčel a upíral zrak na neviděné vojsko skřetů. Pak řekl: ,,Cítím, že se chceš na něco zeptat, tak se ptej.“ Polkl jsem a začal: ,,Romane, ty jsi… mág?“ ,,No, mág zrovna nejsem. Učil jsem se dva roky v klášteře mnichů a pak jsem odešel.“ ,,Ale…“, začal jsem, ale on mi skočil do řeči: ,,Ale jak jsem dokázal ohnivé šípy? Víš, neodešel jsem s prázdnou. Řekněme tomu, že jsem si od nich půjčil pár knížek. Usadil jsem se hluboko v lese, kam lidé nechodili a nebylo tam moc divé zvěře. Tam jsem se z knížek učil kouzelné formule a zaklínadla. Z kláštera jsem měl taky pár lahviček, tak jsem trochu experimentoval a přišel na to, že kouzlo Ohnivý déšť se může uchovat v lahvičkách.“ Povzdychl si a dodal: ,,Z mé chaloupky to tenkrát udělalo trosky, když se lahvička rozbila o kamennou podlahu.“ Podíval se na oblohu a pak řekl: ,,To by tě mělo uspokojit. Myslím, že by ses měl jít vyspat. Vezmu to za tebe, za půl hodiny je stejně střídání stráží.“ ,,Díky, přiznávám, že by mi malý šlofíček neuškodil.“ ,,Tak už běž, a nech si zdát hezké sny“, rozloučil se se mnou Roman a otočil se ke mně zády. Přísahal bych, že jsem usnul dřív, než jsem dopadl na lůžko…

“Na věži stojí muž, opírá se o kopí a unaveně se rozhlíží do tmy. Nechápu, proč tu musím pozdě v noci hlídat ty zatracené skřety, stejně nic nevidím, myslí si. Stojí si tam ale dál. Usíná, hlava mu klimbá a klesá k prsům. Najednou se bleskurychle vztyčí a naslouchá. Slyší šustot. Šustot blanitých křídel. Rozhlíží se, leč marně. Zvuk se zvyšuje. Muž se dívá na nebe a sem tam vidí, jak se některá hvězda na okamžik ztratí a pak znovu objeví. To, co vydává ten zvuk, se nezadržitelně blíží. Pak přímo před sebou spatří červenou tečku, která se neustále a rychle zvětšuje. Míří přímo na něj. Muž chňápne do vzduchu před sebe, ale tečka nezmizela, takže to asi nebude dotěrný hmyz. Vidí obrovité tělo, dvě rozložená blanitá křídla a dlouhý šupinatý krk zakončený hlavou s dvěma rohy. Takovou bytost viděl jen v pohádkových knížkách. Prkenně tam stojí a rozčarovaně zírá na tu bytost, která najednou rozevřela tlamu, z níž vyšlehl proud ohně přímo na muže. Muž křičí bolestí...“

Procitl jsem ze sna, který vypadal tak živě. Venku je slyšet výkřiky hrůzy a bolesti. Že by skřetové prorazili? Rychle jsem vylezl ven. Na nádvoří leží několik ohořelých mrtvol a kolem pobíhá pár mužů, nezraněných i hořících. A pak jsem je spatřil. Nad nádvořím létají čtyři draci a kropí zemi pod sebou sprškou ohně. Jeden drak chrlil oheň zrovna na mě a já se strnule díval, jak se oheň přinášející zkázu valí na mě, když tu mě najednou kdosi strhl stranou a oheň se roztříštil o noclehárnu a začal ji oblizovat ze všech stran. Podíval jsem se na svého zachránce, kterým nebyl nikdo jiný než Roman, sice bledý a trochu zaprášený s lehce ožehnutým oděvem. Zařval na mě, ať ho následuji a kradl se podél stěny do věznice, já za ním. Než jsme dospěli k cíli, museli jsme se vyhnout pár útokům draků. Byli jsme pár metrů od dveří věznice, když se Roman ohlédl za mě, zbledl ještě víc a pak na mě zařval: ,, Rychle, drak za námi !“ Posledních pár metrů jsme běželi jak o závod. Cítil jsme v zádech horký dračí dech. Konečně jsme přeběhli práh a zastavili. Právě včas ! Drak na nás zrovna poslal spršku ohně, která vypadala jak koule. Roman stihl zavřít dveře a zajišťoval je zrovna závorou, když do dveří něco narazilo, Roman odletěl pár metrů a dopadl tvrdě na zem, dřevěné dveře tvrzené ocelí a zatarasené závorou však vydržely. Slyšel jsem, jak venku vesele praská zhoubný oheň a podíval se na Romana, který se ztěžka zvedal ze země a proklínal draky. Ještě jsem se podíval na dveře a pak šel pomoci Romanovi. Dívali se na nás čtyři vyděšení vězňové, ale nevšímali jsme si jich. Roman vyplivl na zem zub s krví a zanaříkal: ,,Zatracení draci, můj moudrák..., mno, teď nemůžem nic udělat. Neboj, nic mi není, mladej. Zatím se asi vyspíme, ne?“ Vzal namátkou za nějakou páku a mříž s prázdnou celou se zvedla. ,,To jste ještě neviděli vojáka na dně, že na nás tak tupě civíte?!“, okřikl vězně, kteří se na nás, jak správně vystihl, tupě dívali. Lehl si na pryčnu a hned usnul. Lehl jsem si také, ale dlouho jsem ležel s otevřenýma očima a díval se na strop. Nejdřív skřetí hlídky, pak armáda, obléhání a jako by to nestačilo, ještě navíc draci, o kterých jsem si donedávna navzdory důkazům myslel, že neexistují. Vypadá to, jako by se proti nám vzbouřilo celé údolí... Venku bylo slyšet praskání ohně, sem tam výkřik raněného nebo umírajícího a šustot dračích křídel. Vše postupně utichalo, až nakonec bylo ticho. Konečně jsem usnul...

Někdo mi třese ramenem, já se však jen otočím na druhou stranu a spím dál. Někdo mnou silně zacloumá, až otevřu oči. Nade mnou stojí Roman a cloumá mnou, než si uvědomí, že jsem už vzhůru. ,,Nepodíváme se ven?“, zeptal se mě. Přikývl jsem. Vězňové ještě spali, když jsme odstraňovali závoru z dveří a měli připravené meče na případný boj. Otevřeli jsme dveře a věznici zalilo denní světlo. Vnější strana dveří byla trošku černá a ještě trochu teplá, na nádvoří se draci vyřádili ažaž. Bylo vidět pruhy ohořelé trávy a pár mrtvých vojáků. Na druhém konci nádvoří sedělo na zčernalých troskách laviček snad třináct mužů. Kromě trávy a vojáků shořela také noclehárna. Vydržely jen kamenné budovy, z nichž byla kamenná ( díky Innosovi ) i věznice. Oba jsme vyšli ven a přisedli si k ostatním přeživším. Všichni spolu živě hovořili o dracích. Když si mě a Romana všimli, jeden voják odešel a za chvíli se vrátil se studenou polévkou a podal nám ji. Když jsme dojídali, z hlavní budovy vyšel velitel Garond v doprovodu dvou paladinů a zamířil ke shromáždění. Velitelským tónem, avšak konejšivým nám řekl: ,,Jsme jediní, kdo přežili všechny těžké zkoušky, a nyní musíme vydržet, poslat posla se vzkazem veliteli Khorinisu a zpravit ho o nynější situaci. Kdyby se doslechl o tom, co se tu děje, jistě nám pošle posily, s kterými porazíme skřety a vyženeme je zpátky tam, odkud přišli. Proto potřebuji čtyři dobrovolníky, kteří se pokusí projít soutěskou a informují velitele Hagena o dracích. Mágové by si s nimi měli poradit. Vězte, že asi není úniku našemu osudu, buď zemřeme tady, zabijí nás skřeti nebo pojdeme hlady, nebo zemřeme při pokusu o průnik soutěskou. Tak jako tak, vyjde to nastejno. Tak kdo půjde?“ Přihlásila se dobrá polovina mužů, z nichž velitel vybral tři mladíky a... Romana. Než se Roman odešel připravit na nebezpečnou cestu, vzal mě stranou od ostatních a řekl: ,,Vím, že nechceš, abych šel, ale já musím. Musím udělat něco pro vlast, od které jsem byl dobrovolně dlouho odtržen. Měl jsem tě za vlastního syna. Slib mi, že se nepokusíš projít soutěskou. Stejně jí neprojde nikdo... kromě... Vyvoleného. Cítím jeho vyzařující sílu, ač je na míle daleko, ale blíží se a jistě se sem dostane. Vydrž a budeš žít. No, a teď, když laskavě dovolíš...“, a objal mě. Zvlhly mi oči a jak jsem si všiml, když se ode mě odvrátil, měl také v očích slzy. Ještě jsem mu řekl poslední sbohem a Roman odešel. V poledne jsem ho spatřil, jak postupuje skrz zříceninu z hradu a pak mi zmizel na začátku lesa z dohledu. Zbytek dne jsem proseděl v komnatě hlavní budovy, kam se nastěhovali všichni zbývající, a díval jsem se okénkem na krajinu. Byl jsem v duchu s Romanem a přál mu, ať se splní jeho přání, a udělá něco pro vlast. Když jsem konečně začal myslet na současnost, tak jsem spatřil nad noční krajinou perlově bílý měsíc. Zanedlouho jsem ulehl ke spánku, ve kterém se mi zdálo o Romanovi a o tom, co všechno jsme na hradě spolu prožili. A pak maličký drak, který se zvětšoval, až dosáhl nestvůrné, skutečné velikosti a naháněl hrůzu. Potom zase Roman, jak se s ním loučím a vidím ho mizet v lese...

Když jsem se ráno probudil, nic jsem si ze snu nepamatoval a s myšlenkami honícími se kolem Romana a onoho Vyvoleného, o kterém mi Roman před odchodem řekl, jsem odešel na hradby a pozoroval tábořiště skřetů, kteří měli ve tvářích výrazy spokojenosti...

Přidat komentář
Zobrazit komentáře (10)

Autor: Sherman.X
Vloženo: 11.09.2004
Přečteno: 4548 x