Gilda zlodějů I. část„Stůj“, křičel jsem za chlápkem, který pelášil do Přístavní čtvrti. Zřejmě si ze mě nic nedělal a ještě víc zrychlil. Byl už celkem daleko, ale pořád jsem ho viděl. Těžce jsem oddechoval, těžké brnění mi ubíralo sílu, ale pořád jsem běžel. Jakmile však zloděj zahnul do první uličky, věděl jsem, že vše je ztraceno. Křivolaké, temné a špinavé uličky Přístavní čtvrti byly jak stvořené k útěku. Navíc se tam potulovalo plno podivných existencí, které jsem nehodlal navštívit, přestože jsem byl královský voják. Zastavil jsem se, utřel si pot z čela a zastrčil meč, který jsem držel v ruce. Co se vlastně stalo. Měl jsem právě hlídku v Dolní čtvrti, kde jsou umístěni řemeslníci, když náhle z Bosperova krámku vyběhl nějaký chlápek a v ruce držel dlouhý luk. Chvíli jsem nechápavě zíral, nakonec mně však zburcoval Bosperův křik. „Zloděj, chyťte zloděje.“ Na nic jsem nečekal, vytasil meč a upaloval jsem za zlodějem. Už jsem ho začal pomalu dohánět, ale on měl na sobě jenom lehké oblečení a já těžké brnění milice. Po chvíli se mi ztratil a já se vydal podat hlášení lordu Andremu, veliteli milice. Když jsem mu to řekl, praštil knížkou, kterou držel v ruce a začal přecházet po místnosti sem a tam a jeho zuřivý výraz ve tváři nevěstil nic dobrého. Začal jsem se modlit, ať je můj trest co nejmenší, když tu náhle Andre zařval, „Wulfgare, pojď sem!!“ Ze dvora přiběhl náš kapitán, který právě cvičil mé kamarády. „Ano, pane,“ zasalutoval Wulfgar. „Vezmi svoje chlapy a prohledejte Přístavní čtvrť. To už je tento týden pátá krádež!!“ Wulfgar se otočil, vyběhl na dvůr a bylo slyšet jak udílí rozkazy. Během minuty vyběhlo dvacet vojáků z kasáren a namířili si to přímo k přístavu. „A ty,“ ukázal na mně Andre prstem. V té chvíli mně polilo horko a já čekal na svůj trest. „Mám pro tebe zvláštní úkol,“ trochu se mi ulevilo. Paladin se zastavil a sedl si do křesla. „S tímhle musíme skoncovat, tyhle krádeže. Je tu sice hodně zlodějíčků, ale je řídí organizovaná banda. Proto je musíme vypátrat.“ „A to budu muset asi udělat já,“ poznamenal jsem. Andre se na mně podíval a jenom kývl hlavou. Přestože jsi v milici teprve krátce, byl jsi již povýšen, podařilo se ti zlikvidovat bandu lupičů, kteří okrádali obchodníky. Jsi lstivý, hbitý, chytrý a máš dole v přístavu dost přátel. Proto jsi na tento úkol jako stvořený.“ Andre se na chvíli odmlčel a přemýšlel. „Páni, to muselo potkat zrovna mně. Nebyl jsem na takové akce. Byl jsem bojovník a ne špión,“ pomyslel jsem si. „Každopádně tam nesmíš jít v brnění královského vojska. Vyptávej se, uplácej, vydírej, prostě je vypátrej. Malé zlodějíčky nech být, potom je zatkneme. Pokud však narazíš na jejich šéfy, vypořádej se s nimi.“ Andre se opět odmlčel, pak se zvedl z křesla a otevřel truhlu. Vytáhl pěkně napěchovaný měšec a podal mi ho. „To máš na výdaje a zároveň to je tvá odměna, pokud uspěješ. Další odměnou bude tvé povýšení na kapitána.“ Potěžkal jsem měšec, „sakra, tam musí být tak tisíc zlatých,“ poznamenal jsem. „Vezmi si své věci a ubytuj se někde jinde. Není třeba, aby tě někdo viděl chodit do kasáren.“ „budu bydlet u Farada, mého mistra.“ Pak jsem zasalutoval a odešel na ubikaci. Ze své bedny jsem si vzal brašnu, narval jsem tam své oblečení a pár osobních věcí. Pak jsem se vydal ke kovárně. Starý Harad, když mně viděl tak se zaradoval. „Rád tě vidí,“ přivítal mně. „Jak jde služba,“ ptal se. Byl jsem u něho sice v učení krátce, protože jsem se brzy přidal k milici. „Ale, jde to. Můžu s tebou mluvit vevnitř??“ zeptal jsem se. „Samozřejmě,“ odpověděl a zamířil si to do svého bytu. Vstoupil jsem za ním a zavřel za sebou dveře. Posadil jsem se ke stolu a v tu chvíli přede mnou stálo pivo. Přiťukl jsem si s kovářem a vše mu vypověděl. Byl nadšením bez sebe a se vším souhlasil. Pak šel zpět do kovárny a já se v klidu převlékl a své věci si uložil do bedny. Bylo tak jedenáct hodin dopoledne a já se vydal za Bosperem. Zjistil jsem popis zloděje a vydal se zpátky do kovárny. Chopil jsem se kladiva a pod mýma svalnatýma rukama začal z kusu žhavého železa vznikat meč. Pracoval jsem asi do sedmi, když jsem uviděl skupinu vojáků, vracejících se z přístavu. Na jejich zklamaných obličejích bylo vidět, že nic nenašli. Schoval jsem se, aby mně nikdo neviděl a pak jsem se rozhodl jít do přístavu. Měl jsem na sobě pracovní šaty, takže mně nikdo nepokládal za vojáka. Už se stmívalo, když jsem dorazil do krčmy. Před ní stál holohlavý hromotluk a ten mně zastavil. „Hele, dej mi padesát zlatých a já tě pustím dovnitř,“ zavrčel vztekle a změřil si mně posměšným pohledem. „Nedostaneš víc jak ránu do nosu,“ poznamenal jsem a zřejmě jsem ho překvapil. Začal se hlučně smát a pak jenom rychle řekl „jak chceš.“ V tu chvíli se kolem nás vytvořil hlouček lidí začali se uzavírat sázky. Hromotluk shodil košili a lidé začali obdivovat jeho urostlé tělo. Stál proti mně jenom v kalhotách. „Žádné zbraně,“ prohodil a já si hned odepjal opasek s mečem a také si sundal košili. Lidé se začali smát. Neustálým běháním a cvičením jsem byl sice štíhlý, ale mé svaly byly jako ze železa. Mým mistrem byl přece Harad. Zaujal jsem bojový postoj a čekal. Hlídač se na mně po chvíli vrhnul jak zuřivý býk. Rychle jsem uskočil do strany a hranou ruky jsem ho praštil do krku. Zaúpěl, zpomalil, ale znovu se na mně vrhnul. Svou pěstí šel po mém břichu, ale jeho ránu jsem vykryl. Nato jaké měl svaly, byl docela slaboch. Přestalo mně to bavit a tak jsem zaútočil pro změnu já. Zasypal jsem ho tvrdými ranami a on se ani nebránil. Z nosu mu začal téct krev, z těch několika úderů, které jsem mu zasadil do obličeje. Nakonec jsem mu dál levý hák pěkně pod bradu a ve chvíli když padal, uštědřil jsem mu silnou ránu do míst, kde jsem tušil jeho ledviny. Vykulil oči a svalil se k zemi jako špalek. Věděl jsem, že jsem zasáhl dobře. Lidé na mně civěli a zřejmě nechápali, jak takový střízlík může porazit jejich šampióna. Jenom Brian, Haradův učedník se smál na celé kolo a bral sázky jako strhaný. Moc dobře mně znal, přesto nikomu neřekl, že jsem z milice. Rychle jsem si vzal své věci a vešel jsem do krčmy. Tam mi Brian koupil pivo a já si vychutnával pocity vítěze. Přesto jsem nezapomněl proč jsem přišel. Sedl jsem si do kouta a pozoroval lidi. „Dáš si něco k pití??“ ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil, jak jsem se lekl a uviděl jsem hospodského. „Jo, dám si ještě jedno pivko,“ odpověděl jsem. Za chvíli mi ho donesl a když se naklonil nad stůl, zašeptal jsem mu do ucha. „Nevěděl bys o nějaké speciální práci?“ Rychle se narovnal a podíval se na mně. Pak však udělal významné gesto a já pochopil. Sáhl jsem do měšce a strčil mu do kapsy dvacet zlaťáků. Pak se naklonil nade mně a řekl „ten chlap u stolu v rohu bude o něčem vědět.“ Pomalu jsem se zvedl a přisedl si k onomu chlapovi. Podíval se na mně a já jenom kývnul a hodil očkem po hospodském. Zřejmě pochopil a přisedl si blíž. „Tak ty hledáš nějakou speciální prácičku, jóó´?“ zeptal se mně. Jenom jsem přikývnul a on se rozhlédl kolem. „Teď zrovna nic nemám, ale mohl bych tě doporučit.“ V duch jsem se zaradoval. „Ale musím si tě vyzkoušet, běž a někomu ulehči o jeho peněženku.“ Ďábelsky se usmál. Zvedl jsem se a rychle si vybral oběť. Tou obětí byl Brian, který byl seznámený s mými plány. Zavedl jsem řeč a Brian si nechal ukrást měšec. Zanesl jsem ho zlodějovi a ten se pousmál. „Výborně, zítra v noci jdi do hotelu na tržišti a řekni Hannah, že tě posílá Nagur. Už bude vědět.“ Pak dal najevo, že rozhovor skončil a já se vydal hlouběji do přístavní čtvrti. Bylo hodně po desáté, ale skoro nikdo nespal. Byla tma a tak jsem nechtěně vrazil do kohosi. Osoba zařvala leknutím a slyšel jsem jak vytasila meč. „Co chceš parchante,“ ozvalo se ze tmy. Ten hlas se mi zdál povědomý. „Hej Laresi, jsi to ty?“ „Kdo to sakra…, že mně hned netrklo. Je tady zatracená tma. Pojď na světlo, ať se vidíme.“ Došli jsme pod pouliční lampu a já viděl jak teprve teď zastrčil meč. Nicméně i já držel ruku na rukojeti. „Jsi to ty, Laresi ty starej pardále, kde se tu bereš?“ „Ale, to je na dlouho,“ odpověděl neochotně můj kamarád z kolonie. „Jen se vyklop, já mám času dost.“ „No dobře. Hned po tom co spadla bariéra, se Lee a jeho chlapci vydali sem. Snažili se komunikovat s paladiny, ale bezúspěšně. Ti parchanti je rozprášili a tak se Lee a zbytek chlapů usadil na Onarově farmě. No a já tady dělám zvěda.“ Pak se na chvíli odmlčel a já se snažil navázat řeč na zloděje. Lares, ale nic nevěděl a tak nezbývalo nic jiného než se rozloučit. Ještě chvíli jsem se toulal městem, ale nakonec jsem došel ke kovárně a šel jsem do postele. Na druhý den jsem vstával až kolem poledne a hned jsem se ujal své práce v kovárně. Po večeři jsem vyrazil do hospody na náměstí. Chvíli jsem poseděl, vypil jedno pivo a kolem deváté jsem vyrazil do hotelu. Přišel jsem k Hannah a prohodil „posílá mně Nagur.“ Žena za pultem zpozorněla, rozhlédla se a kývla hlavou. Otevřela dveře do sklepa a dala mi pokyn, abych vešel. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem se vydal po schodech dolů. Dorazil jsem do prázdné místnosti, kde byl pouze koš pochodní. Vzal jsem si jednou a zapálil ji. Vyšel jsem otvorem vybouraným ve zdi a ocitl se ve stoce. Rozhlédl jsem se a byl jsem na pochybách. „Doprava, doleva, rovně?“ Tiše jsem přemýšlel, když tu se ze tmy vynořila postava. Lekl jsem se, až jsem pustil pochodeň. Postava se zlomyslně zasmála. Zvedl jsem pochodeň a podíval se na zloděje. Byl to onen chlap co ukradl Bosperovi luk. „Co tu chceš,“ vyštěkl na mně. „Přišel jsem tě zabít,“ prohodil jsem sebevědomě. „Tak to nebudeme prodlužovat,“ řekl překvapeně a tasil svůj krátký meč. Odhodil jsem pochodeň a můj mistrovský meč byl za chvíli taky venku. Zloděj se na mně vrhnul a já kryl jeho výpad. Nebyl špatný šermíř, ale mému umění se nemohl rovnat. Po pár výpadech jsem si všiml jeho slabin a začal jsem útočit. Můj protivník se začal zadýchávat a v zápalu boje si nevšiml, že jsem ho zatlačil ke zdi. Všiml si toho, až už bylo pozdě. Zaklel, ale to už jsem ho sekl po ruce. Byla to lehká rána, ale okamžitě mu začal téct krev. Zpanikařil a vykřikl zděšením. „Proč musí tak křičet, přiláká ostatní,“ zaklel jsem a zvětšil tlak. Jeho obrana ochabovala, až se nakonec svalil k zemi s rozseknutou hlavou. Ani jsem si nestačil vydechnout a už tu byl další. „Tak toho jsem se bál,“ zavrčel jsem, ale to už jsem se musel bránit výpadům mnohem zkušenějšího šermíře. Dlouhou chvíli se ozývalo pouze skřípání zubů a třískot oceli o ocel. Má hlava byla naprosto chladná. Útok střídal obranu. V jedné chvíli jsem uskočil a kryl výpad, hned nato jsem udělal krok vpřed a švihl po břichu. Protivník také uskočil dozadu a hned provedl výpad. Už jsem pomalu cítil únavu, ale nehodlal jsem se jen tak vzdát. Náhle jsem ucítil štiplavou bolest na paži. Podařilo se mu špičkou meče poranit mi ruku. Rozzuřil jsem se, ale neuděl jsem chybu, na kterou zřejmě čekal. Nicméně jsem zesílil tlak a mé síle nemohl odolat. Ze zkřížených mečů odlétávaly jiskry. Náhle trochu povolil a já toho využil. Provedl jsem rychle výpad na jeho nekrytou nohu a téměř mu ji usekl. Zařval bolestí a svalil se k zemi. Pustil meč a vzdal se. Z brašny jsem vytáhl provaz a svázal ho. Dal jsem si chvíli pauzu a vydal jsem se dál. Po dlouhém pátrání jsem došel do místnosti, kde jsem spatřil dvě postavy. Nagura už jsem znal, ale vedle něho byla nějaká žena, krásná a vyzývavě oblečená. Rychle jsem polknul, ale to už pronesla zcela chladně „zabij ho!“ Nagur vytasil meč a vrhnul se na mně. Naštěstí nebyl tak dobrý jako ten poslední, ale dva souboje mně už stály celkem dost sil. Nicméně zuřivost mně zcela ovládla a své poslední síly jsem dal do těch úderů. Mé švihy byl tak silné a rychlé, že jsem jedním uťal Nagurovi ruku. Všude najednou byla krev a Nagur viditelně zbledl. Nechtěl jsem aby se trápil a další ranou jsem mu rozsekl hlavu. Krev, mozek byl všude. Otočil jsem se k polonahé ženě a mlsně si ji prohlížel. Když jsem se k ní přiblížil udělala obrovský skok ke mně a dýkou mně bodla do ruky. Zařval jsem bolestí a nezraněnou rukou jsem ji vykroutil dýku ruky. Pak jsem vytáhl provaz a svázal ji. Naložil jsem si ji na rameno a vydal se hledat východ. Po chvilce hledání jsem ho našel i se svázaným zlodějem. Byl téměř mrtvý od bolesti. Nešetrně jsem zlodějku hodil na zem a vyšel jsem ze sklepa. Rychle jsem si to zamířil do kasáren a do večera jsem byl ošetřen, povýšen a odměněn. Skrýš byla prohledána, lup zabaven a rozdán poškozeným. Přeživši zloději z cechu byli zavřeni a poté oběšeni. Hannah byla zavřena a ostatní zlodějíčci, kteří byli mimochodem zaznamenáni v knize cechu, byli buď pobiti nebo zavřeni a popraveni. A tak skončil zlodějský cech ve městě Khorinisu.

Přidat komentář
Zobrazit komentáře (12)

Autor: Innos
Vloženo: 11.09.2004
Přečteno: 3802 x