„Buďte připraveni, každou chvíli na nás mohou zaútočit. Jsou připraveny kotle…“ „Pane kapitáne,“ ozval se udýchaný hlas. „Ano?“ odpověděl silný muž ve středních letech. „Útočí na východní stranu hradeb,“ vyhrkl poručík. „To jsem si mohl myslet a vy tady nestůjte a všechno připravte,“ křikl kapitán na muže kolem sebe předtím, než se rozeběhl za poručíkem. Za běhu se zeptal: „Kolik jich je?“ „Odhadujeme, že kolem stovky, pane.“ „To je slušné, ale proč jich nezaútočí víc?“ Otázka vyzněla do prázdna.

Když přibíhali blíž ke hradbám, byly slyšet skřetí bubny. Vyšli nahoru na hradby. Skřeti zrovna přibíhali ke hradbám a šlo vidět několik žebříků, které nesli ti největší skřeti. Královští lučištníci zasypávali z hradeb skřety šípy. Každá salva si vybrala svou daň. Ale i skřeti střelbu opláceli, i když v mnohem menším měřítku. Jejich velké těžké kuše byly přesné a žádné nemagické brnění jim nemohlo odolat. Naštěstí měli jen pár střelců, ale i přesto občas nějaký voják na hradbách zavrávoral, zasažen šipkou. Ihned však byl vystřídán dalším. Zraněného mezitím vždy snesli z hradeb a dali ho do rukou nějakého felčara a nebo pokud to bylo vážnější, tak byl odevzdán do rukou léčícího paladina.

Většina paladinů nebojovala a pomáhala jen s ošetřováním a léčením. Paladinové zasahovali v boji, až když to bylo potřeba, protože kouzla a s tím i spojené soustředění velmi vysilovalo. Většinou paladinů se myslí asi tak šest, těch několik zbývajících se bitev účástnilo aktivně, ať jako vůdci, nebo jen zdatní bojovníci. Jedinný kdo mohl paladinům rozkazovat byl král a jeho přímý zástupce. Proto stáli paladinové tak trochu mimo zákon a mohli si dělat, co chtěli. Většinou sloužili tím, že měli danému veliteli hradu, starostovi města nebo knížeti pomáhat, a to tak jak si mysleli, že to bude nejlepší. Takže nikdo nemohl nakázat paladinovi, aby se nevysiloval menšími boji, protože on jednal tak, jak si myslel, že je to nejlepší. Dva žebříky byly postaveny. Jeden žebřík se podařilo shodit, ale druhý pořád zůstával opřen o hradby. Váha skřetů, kteří byli na žebříku, ztěžovala shození žebříku. „Rychle shoďte ho,“ ozýval se kapitánův hlas.

Muži se snažili, jak nejvíce to šlo, ale moc s ním nepohnuli. Jeden z mužů se svalil na zem a v hrudi mu trčela šipka. „Pozor střílejí“ zařval muž, který se zrovna snažil s dalšími muži shodit žebřík. V tu chvíli bylo všechno snažení ztracené. Zbývající muži se přestali snažit shodit žebřík a skryli se za cimbuří. To stačilo skřetům na žebříku, aby dosáhli svého cíle-vrcholku hradeb. První skřet zkřížil svou zbraň s vojákem na hradbách. Za úsilí dalších dvou vojáků byl shozen ze žebříku. Místo něho tu byl druhý, třetí… Kapitán v duchu počítal. Pátý, šestý, sedmý… Sedmému se podařilo dostat na hradby a uvolnit tak místo dalšímu svému spolubojovníkovi. Během chvilky tam stálo několik skřetů.

Kapitánův hlas se rozlehl nad bojujícími. „Zatlačte je zpátky. Zaútočte na ně ze dvou stran. Lučištníci zasypejte ty jejich proklatý střelce salvou, aby byli nuceni se stáhnout.“ Skřeti byli pomalu zatlačováni k žebříku. „Tak se mi to líbí hoši, jen tak dál,“ křičel radostně kapitán. Mezitím se prodral ke kapitánovi poručík. „Pane kapitáne, nemáme dostatek mužů, mám stáhnout vojáky z ostatních hradeb?“ „Cože?!“ zazněl rozhořčený kapitánův hlas. „Co když zaútočí na jinou hradbu a my tam nebudeme mít dostatek mužů?“ řekl dál kapitán. „Promiňte pane, ale… „Žádné ale, stáhněte muže ze severní hradby, něco my říká, že východní mám nechat plně osazenou.“ Rozkaz byl ihned vykonán. Jeden z vojáků dole pod hradbami se rozeběhl k severní hradbě s rozkazem. Z levé strany se ozval křik: „Vztyčují druhý žebřík.“ Opravdu hned nato dopadl na vrcholek hradeb další žebřík. Několik mužů ho začalo shazovat dolů. Z pravé strany se ozval také křik: „Tady také vztyčují.“ I zde několik mužů začalo shazovat žebřík. Těch několik mužů, kterých však bylo potřeba, aby uprostřed zatlačili skřety k žebříku, teď chybělo. Skřeti zase začali tlačit na zesláblé sevření mužů. Sevření pomalu povolovalo. „Pane měl byste sejít z hradeb, než přijdou posily. Už to tu není bezpečné,“ křičel poručík, aby ho kapitán přes ten boj slyšel. „Neopustím své muže,“ křikl kapitán v odpověď a s taseným mečem si stoupl vedle bojujícího vojáka. Žebříky byly shozeny, ale sevření mužů, které tlačilo na skřety uprostřed u žebříku se rozpadlo. Skřetů přibývalo. „Chlapi vydržte, za chvíli tu budou posily“ přeřvával bojující kapitán hluk boje. Kryt, útok zleva, klamný manévr na nohu, kryt a tak pořád dál. Jeden z těch velkých skřetů stanul před kapitánem. Stál na těle svého druha, které ho před chvílí zabil jeho nový soupeř. Nečekal a zaútočil. Neměl taktiku. Vše sázel na svoji sílu a rychlost. Protivník se kryl. Těžká skřetí sekera ze surové oceli se střetla s lehkým královským mečem. Obránci vypadl meč z ruky a sám padl pod tíhou úderu padl na zem.

Kapitán Arazzen, který přišel před mnoha lety na hrad společně s pánem z Paellasu, kterému měl pomáhat bránit hrad a hlídat okolí od lapků a všemožné verbeši si už po několikáté uvědomil, že může umřít. Poprvé to bylo, když se dostali do toho průsmyku, kde je obklíčila banda bandity Zuola. Podruhé, když ho chtěl zabít ten poblázněný muž, který si dělal nároky na trůn. Později ještě ho zasáhl šíp, který namočili skřeti v jedu. Vždy však byla aspoň nějaká naděje nebo únik. To vše proběhlo v Arazzenově mysli. Od pádu na zem měl zavřené oči, rukama si chránil hlavu a očekával úder, který by ukončil jeho život, v jakém toho mnoho prožil. I přesto však doufal, nebo spíše nečekal to, že vše je teď už minulost. Úder nepřicházel, namísto toho uslyšel zvuk rohu, spíše několika rohů. Pootevřel oči. Skláněl se nad ním jeho přemožitel, a když uviděl, že poražený soupeř otevřel oči, usmál se. Přemožitel?! Ne, jeho podřízený, který se teď usmíval.

„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se. „Ano, jsem Claviusi,“ odpověděl. „Kde jsou skřeti?“ ihned se dotázal. „Jak se zatroubilo, stáhli se, kapitáne.“ „Opravdu?“ zeptal se po odpovědi kapitán. „Ano, prostě se zatroubilo a najednou bylo po všem. Skřeti se začali stahovat. Teď už jde vidět jen pár, ostatní se přesouvají,“ odpověděl Clavius. Zřejmě i on byl chováním skřetů udiven. Kapitán se posadil a pak vstal. Uviděl, že před ním leží skřet, který ho srazil na zem. Z rány mu ještě vytékal čerstvá krev. „Sledujte je“ řekl kapitán potom, co se postavil. „Už jsem je nechal, pane“ řekl nato vzorově poručík. „Zrovna někdo přibíhá,“ dodal ještě. Přibíhající muž vylezl na hradby a stoupnul si před kapitána. „Pane, nejspíš se přesunuli k východní hradbě. Je tam vidět nějaký rozruch, ale je to daleko. Vůbec to však nevypadá, že by chtěli zaútočit“ vyřídil posel. „Dobře. Vyřiď ostatním velícím, ať stáhnou své muže na východní hradbu,“ rozkázal kapitán po vyslechnutí zprávy. Posel odběhl vyplnit nové rozkazy. Všude vládlo relativní ticho, pravý opak řvoucí bitvy. Ranění byli ošetřováni,vojáci odklízeli mrtvá těla a hlídky bedlivě pozorovaly okolí hradu a byly připraveny na každý menší rozruch v nepřítelově táboře, vyhlásit poplach. Nikdo by skoro ani nepoznal, že tu před chvíli bojovali lidé na život a na smrt, a že tu také umírali. K uším kapitána a mužů dolehl zvuk zvonu, ohlašující poplach. Muži ihned byli připraveni k boji. Hluk boje se ozýval z nádvoří hradu. Zpoza rohu hlavní budovy se vyřítil muž a hnal se k místu, kde stál na hradbách kapitán. Z větší blízkosti šlo rozpoznat, že je velmi rozrušený.

Přidat komentář
Zobrazit komentáře (6)

Autor: Rodrigo
Vloženo: 24.02.2007
Přečteno: 2537 x